Toulat se volně přírodou, pozorovat zvěř, ptáky, prohlížet rostliny. Potom si lehnout na prosluněnou paseku a nechat myšlenky plynout bez uspořádání, tak jak se rojí v hlavě, lehce a náhodně. Čím více je období vzdáleno od dnešní reality, tím je méně podložených zpráv a jasných náznaků, tím více je však prostoru pro fantazii, tříbení názorů a snah o jejich potvrzení nebo vyvrácení.

V počátcích historické doby, tedy za časů kam sahají psané záznamy, dával král - majitel země, významným rodům z jiných zemí císařství říše římské, za slib pomoci v boji a za tučný peníz, do lenního závazku území v hornatých a lesnatých pohraničních částech české země.
První vlastníci (příslušníci vyšší šlechty) Jizerských hor a širokého okolí byli patrně Ronovci. Byl to mocný a asi málo spolehlivý rod a tak Přemysl Otakar II Ronovcům frýdlantské panství odebral a „půjčil“ je jinému. Dalšími „vlastníky“ území frýdlantského panství o kterých z písemných zpráv víme, byli Bibrštejnové. Byl to starý saský rod, který pocházel z Míšně (kam podle Ottovy encyklopedie přišel ze Švýcarska). Rudolf (Rulek) z Bibrštejna přijal 7.2.1278 od českého krále Přemysla Otakara II do léna hrad Frýdlant i s okolím. Zaplatil za to 800 hřiven stříbra a slíbil, že bude věrně sloužit ve vojsku českého krále. Rulkovým panstvím bylo rozlehlé území hraničních hor. Do jeho panství patřilo také údolí ztracené v opuštěném pohraničního hvozdu. Skalnatým údolím protéká říčka a dost prudce se sklání k západu. Řeka tam zrychluje svůj tok. Údolí je sevřené mezi strmé svahy a v nejužším místě, vysoko nad ním se tyčí skalní ostroh, opředený lidovými bájemi a pověstmi.

O skále se vypráví, že na ní stával dřevěný hrádek a k místu se vztahuje celá skupina pověstí a legend. Podle těchto pověstí zacali lidé ostrohu říkat Jezdec (Reiter,Reitstein). Pro kraj hor, kamení a mizerné půdy by byly pravděpodobnější legendy a pověsti o zisku nezměrného bohatství, které se nalezlo v hlubinách skal. Bohatství a štěstí pak připadlo tomu, kdo splnil nějakou podmínku, měl mimořádnou vlastnost nebo byl velmi trpělivý. K hrádku se, ale vztahují pověsti o loupežnících a lupičích. Některé jsou prezentovány častěji, pověst o Černém Jírovi, jiné zřídka a tak si jednu takou, která je méně známá, přečtěte. Pověst je od písmáka Františka Reslla s Fojtky a vyprávěl mu ji někdy před rokem 1900 pan Theodor Hütter.

Pověst o loupeživém rytíři Kurtovi.
Ten rytíř se prý jménoval Kurt z Landsberka a podle pověsti byl leníkem mocného pána Berky z Dubé, pro porušení věrnosti byl ale z jeho služeb propuštěn. V opuštěném lese vysoko nad řekou na území jiného pána si postavil jako svůj brloh malý hrádek. Loupežník se svým komplicem dlouho beztrestně prováděli svoje ničemné řemeslo. Chvíli byl v Žitavě, chvíli ve Zhořelci, chvíli se potloukali v okolí Frýdlantu nebo Liberce a všude vraždili, loupili a pálili. Při svých toulkách se ale důsledně vyhýbali majetkům a usedlostem jiných rytířů a pánů. Škodili pouze měšťanům a sedlákům a tak se také stalo, že dlouho zůstávala jejich hanebná činnost nepotrestána. S jídlem, ale rostla chuť. Jednou přepadli statky jakéhosi rytíře, který byl leníkem pána Berky z Dubé jako kdysi Kurt. Za toto napadení ho ale stihl Berkův hněv. Pan Berka vyslal za loupežníkem několik svých ozbrojenců, kteří jej na hrádku Jezdec objevili. Jeho spolupachatel byl v kruté potyčce zabit a Kurt sám si zachránil život skokem ze skály do hlubiny.

Nicméně dlužno dodat, že se na hrádku ukrytém v horách, po skončení husitských válek, vskutku skrýval jakýsi loupežník, kterého páni z Bibrštejna zajali, aby usnadnili kupcům přechod přes hory. Poté hrádek sloužil jako strážní stanoviště k ochraně stezky, která vedla z nitra Čech, přes hory do Frýdlantu a dál na sever. Léta Páně 1506 zde hamrštejnský vládce, Oldřich Gotsche Schoff, pronásledoval lapky, deset jich zajal a dal je popravit ve slezské Svídnici, kde byl hejtmanem. Ještě o něco později stávala na místě hrádku snad strážnice a v ní byli umístěni ochránci pocestných a kupců jedoucích stezkou podél Černé Nisy na frýdlantskou stranu hor. (*1) Časem lapkové i strážní skálu Jezdec opustili. Uběhla celá staletí a o místech na březích Černé Nisy nemáme, kromě dohadů, žádných zpráv. V době husitské byli Bibrštejnové energičtí odpůrci husitů a byli i odpůrci krále Jiřího z Poděbrad. Frýdlantská větev rodu Bibrštejnů vymřela roku 1551 smrtí Krištofa z Bibrštejna po meči a celé panství na chvíli osiřelo. V těch dobách bývalo v údolí Černé Nisy pusto. Žili zde jen medvědi, vlci a rys ostrovid. Také se v lesích proháněla spousta ptáků, méně nebezpečné zvěře, rostly tam houby a kouzelné býlí.

Až po první světové válce se v horách začal masově prosazovat pohyb skupin a jednotlivců ze kterého vzešel hlubší zájem o poznávání hor a jejich historie. Na jezdci se jistě stalo mnoho příhod a zážitků, které nebyly nikde zaznamenány a zanikly s pamětí učastníků.
Mě se tam také stala jedna taková zvláštní, dá se říci až neuvěřitelná příhoda. V roce 2006 bylo na skále Jezdec opraveno Jizersko-ještědským horským spolkem zábradlí a mírně upraveno prostranství. Tento čin se asi zalíbil i některému z bývalých obyvatel hrádku a občas se na skalním ostrohu zjevuje. Nevěříte?
Jednou v podvečer jsem šel z Kateřinek domů. Dosud nevím co mě to tenkrát napadlo, ale v místě kde se dnes říká U Červeného domu, jsem uhnul ze silnice a začal stoupat prudce vzhůru na skálu Jezdec. Chtěl jsem odtud pokračovat dál k Mlynářovu kříži a do Rudolfova. Stoupal jsem pomalu, kopec je prudký a dech se mi krátil. Po cestě jsem často zastavoval abych si trochu odpočinul. Došel jsem těsně pod skálu a vylezl k javoru stojícímu na okraji vyhlídky. Pohlédl jsem na plošinu předemnou a znejistěl jsem. Zdálo se mi, že na plošině je nějaký pohyb. Neviděl jsem však nic. Zvedl jsem fotoaparát a udělal snímek. Nevěřícně jsem kroutil hlavou a ještě se několikrát rozhlédl. Nic. Pokračoval jsem v cestě dál. Zrychloval jsem svoji chůzi a před svým domem jsem již skoro běžel. Zvědavost mě popoháněla a hned jak jsem přišel domů, zkopíroval jsem snímky z toho dne do počítače. Jaké bylo mé překvapení. Na té fotografii z Jezdce, kterou jsem udělal před pár minutami, jsem uviděl postavu.

*1 Nejstarší nálezy z okolí jsou datovány do let 13.–15. století a snad právě letopočet 1382, který je vytesán do skály starého hrádku je tím letopočtem, který pochází skutečně ze 14. století. První soustavnější výzkum byl prováděn od roku 1926. Státním památkovým ústavem ČR.V roce 1935 zde provedla výzkum Společnost pro výzkum dějin Jablonce nad Nisou.