360 km severně od Jizerských hor, leží obec Niechorze. Je tam břeh Baltického moře, řada stavení a maják.
Vítr se nad mořem rozběhne a vesele si skotačí nad polskými rovinami. Nese sebou mračna naplněná vodou, zmrzlými kousky ledu či sněhovými vločkami. Nic mu nebrání, nic ho nezpomalí. Až náhle se mu postaví do cesty hradba hor, která vystupuje z roviny a po celé historické věky tvořící překážku větru i lidem. Tvoří neopakovatelný ráz krajiny severní hranice české země.
Již dlouhou řadu let se procházím po horách. Nejraději chodívám pěšky a pozoruji přírodu. Vždycky tomu tak, ale nebylo. Z počátku měli mé pěší vycházky a túry charakter ryze poznávací a často i tréninkový. Toužil jsem navštívit vysoké hory daleko v cizině, na Balkáně, v Rusku ale i v zemích bližších, kde mě hory lákaly svojí výškou a nedostupností, ale léta mi pomalu přibývala a s tím se měnil i můj zájem. Již jsem netoužil být co nejdále a co nejvýše, již mě tolik nelákaly vysoké hory v dáli. Zato k horám doma jsem začal pociťovat obdiv a úctu, začalo mě to k ním přitahovat.
Vyhledával a shromažďoval jsem různé zajímavosti o kterých jsem se často dozvídal více méně náhodou, od známých, z různých nahodilých novinových článků či starých knih a průvodců. Také jsem postupem času poznal řadu dalších zajímavých, někdy až zvláštních lidí a setkání s nimi mívalo v sobě něco zvláštního až tajemného. Taková setkání mi občas poodhalila kousek historie, jindy něco o zvláštnostech našich hor a nebo jsem se nedozvěděl nic, ale vždycky jsem byl rád, že jsem někoho takového potkal.
Během let jsem postupně navštívil celou řadu zajímavých a krásných míst v horách a všechna ta místa stála za to abych je viděl. Vždycky jsem si odtud přinesl v srdci něco pěkného, něco co dělá vnímavého člověka pokornějším a snad i lepším. A fotografoval jsem. Stovky fotografií a diapozitivů, stovky pohledů na hory v různých situacích, denních dobách i ročních obdobích.
Předěl v mém zájmu o Jizerské hory nastal přečtením prvního vydání „Knihy o Jizerských horách“ od pana M. Nevrlého. Dostala se mi do rukou někdy v polovině sedmdesátých let, dnes již minulého století. Tu knihu již dávno nemám a nemám, ani první, ještě černobílou mapu, kde byly červenou barvou vyznačeny desítky pomníčků a památek Jizerských hor. Pomníčky, křížky a zastavení označovaly a dosud hojně označují zapomenutá místa při cestách, v hustých mlazinách nebo na vykácených pasekách. Jejich prostřednictvím znovu ožívají příběhy lidí, kteří v našich horách žili, kteří je obhospodařovali, využívali a kteří je měli za svůj domov.
Vzpomínám si na dobu, kdy jsme se s kamarády předháněli v hledání pomníčků, skal a jiných míst
popsaných nebo jen uvedených v „Knize o Jizerských horách“. Procházeli jsme tenkrát plochy lesních
porostů a stejně jako autor zmiňované knihy si uvědomovali nevyhnutelnost jejich zániku, zapříčiněný
nevhodnou skladbou lesního porostu, založenou již v dávné době sklářské slávy hor, novodobými kyselými
dešti, kalamitami a snad i nevhodným hospodařením. Také jsme si ale uvědomovali, že to není a ani nemůže
být zánik konečný, že jednou budou opět jizerskohorské pláně porostlé vysokými lesy a že se v jejich
korunách bude opět prohánět jarní fén, letní vítr i zimní větrné bouře ženoucí před sebou těžké šedé
mraky plné sněhových vloček. Věřím tomu, že s lesem obnoví svůj plnohodnotný „život“ i horské tůně,
rašeliniště a mokřady.
Příroda má na rozdíl od lidí na své straně jeden rozhodující fenomén a tím je čas. Pro člověka a jeho
veškerou činnost i něho samého, je čas limitujícím faktorem,
ale pro přírodu jako celek, nemá čas význam téměř žádný.
A z takovýchto úvah jsem došel k rozhodnutí pokusit se neumělou formou zachytit historii a současnost Rudolfova, nejvýše položené části města Liberce a nejvýše položené obce libereckého okresu.
V Rudolfově (50°47´N a 15°6´E) únor 2005 Vláďa Moc